Tak tohle CD točím v poslední době ve svém přehrávači nejčastěji. Řeknete si jak to, když většinou poslouchám death. Jo, to je fakt, jenže Love History mne prostě posadili na prdel. Vždycky byli něčím napřed a i přes problémy se sestavou a s vydáním Galileo, Figaro... se znovu vzchopili. Galileo... bylo dobré, ale Anasazi posunuje Love History jednoznačně do první ligy. Ptáte se proč? Především jsou to výborní muzikanti, mají skvělé nápady a umějí je i dobře zaranžovat a přenést na nosič. Anasazi má skvělý zvuk a hýří barvami. A že jsou Love History doom? Hm, no možná kdysi byli, ale dneska na to zapomeňte, ostatně kdo dnes hraje doom? Co je doom? Proto, že to nepádí kupředu jak splašená herka a je to melodické, tak to ještě nemusí být doom. Ale konec škatulkování. Love History mají dnes obrovskou škálu výrazů, od rychlých čistě strunných a blanných(he, he) a cinkavých pasáží přes aranže s akustickými kytarami, smyčci, klávesami, flétnou či tamburínou až po epické pasáže se sbory, kombinací mužského a ženského zpěvu a také „murmuru“, ve kterém se střídají oba kytaristi, ale vede Richard (možná ten harmonizér nemusel být tak rozeznatelný, ale třeba to byl záměr). Velkým posunem je i role kláves, které ještě na Galileo... spíše sekundovaly, než aby hrály roli samostatného instrumentu. Každý song na Anasazi má svou specifickou atmosféru a osobitou stavbu, takže se vám okamžitě vryje do paměti svými charakteristickými motivy. Najdete tu prvky gotiky i deathu, ale Love History jsou především sví! Netřeba vyvyšovat některý nástroj jak co do techniky, tak do výrazu. Love History si umějí dát vzájemně dostatek prostoru pro vyjádření, aniž by to bylo na úkor kompaktnosti a nálady skladeb, a to je moment, který se ne každému daří. Chrobokovci ho zvládli na jedničku. Další věcí jsou texty. Asi by bylo na dlouho je tady rozebírat a mohl bych pro Anasazi udělat vlastní rubriku. Ale snad to víc proberu v rozhovoru v příštím čísle, zatím je to na vás. Jedno ale zmínit musím, a to fakt, že i poměrně složité texty se Love History podařilo dost obstojně nafrázovat do stavby songů a při zpěvu pak ani nepůsobí křečovitě, jak tomu bývá dost často u jiných kapel. I zvuk, se kterým si podle všeho hodně hráli (nahrávalo se na několik etap), se na tak náladově různorodou muziku povedl. Ale abych nevypadal, jako že z Anasazi jednoduše teču (což je jinak pravda) a aby mne někdo neobvinil z neschopnosti odstupu, zhodnotím teď muziku L.H. jako celek. Na Anasazi určitě nenajdete postupy, které by byly úplně novátorské nebo nějak převratné. Celá muzika Love History vychází víceméně ze známých a lety proveřených postupů, nehraje si na nic avantgardního ani pseudomoderního. V podstatě je to tradiční receptura, jak bujón od Knorra, he, he... Jenže když se ten Knorr nastaví a dochutí fantazií a kulinářskou invencí, pak je to teprve ta pravá lábuš! A to je Anasazi! Ta deska je opravdu dobrá, ale nemohu si odpustit vyzvednout můj neoblíbenější song. Tím je čtvrtá věc Masterless, kde dostali největší prostor sboristi Marek a Lada (jinak angažovaní v ostravské opeře). Podle mne je tahle skladba z Anasazi nejlepší, čímž nechci nikterak snižovat úroveň ostatních osmi. Takže až vám po příjemné „odchodovce“ Voices deska dohraje, budete mít možná stejně jako já pocit, že ji ze své aparatury ještě dlouho nevyndáte. Já už ji tam mám sakra dlouho a vyndavám ji jen kvůli tomu, abych ji vrazil do počítače a podíval se na dost povedený klip k úvodnímu songu Lost. Pokud ten koncept klipu skutečně vyšel z Hančiny hlavy, pak jí blahopřeju, jelikož se dílo podařilo. Takže co vlastně chcete víc?!